Křečovice
Křečovice
Rozdělení obce Křečovice podle částí, katastrálních území, základních sídelních jednotek. Počet obyvatel 706, výměra 3186,41 ha, hustota obyv. 22,16 obv/km2
» více »
části obce | katastrální území | základní sídelní jednotky |
Brdečný | Hodětice | Hořetice | Hůrka | Krchleby | Křečovice | Lhotka | Nahoruby | Poličany | Skrýšov | Strážovice | Vlkonice | Zhorný | Živohošť
Hořetice | Krchleby | Křečovice u Neveklova | Nahoruby | Vlkonice u Neveklova | Živohošť
Hodětice | Hořetice | Hůrka | Krchleby | Křečoice | Na Drahách | Nahoruby | Poličany | Skrýšov | Strážovice | Vlkonice | Zhorný | Živohošť
Patří mezi nejstarší osady v Čechách. Dle místní kroniky připomíná se tato osada již za panování knížete Oldřicha (panoval od roku 1012 do roku 1037), kdy byla dána tímž knížetem klášteru svatého Jana Křtitele na Ostrově (Regesta Bohemiae 1.42).
Ve 14. století seděli na zdejší tvrzi vladykové z Nahorub, zvaní později Nahorubci neb Nahorubští z Nahorub, příbuzní vladykům z Křečovic. Z nich připomíná se roku 1318 Jarohněv z Nahorub. Po něm k roku 1370 Bohuslav z Nahorub syn Jarohněva z Křečovic bratr Buzka z Křečovic. Roku 1547 Václav Nahorubský z Nahorub byl hejtmanem na Chlumci. Ještě v roce 1587 připomíná se Václav Nahorubský z Nahorub, který seděl na Lašovicích. Rod vladyků Nahorubských vyhynul ve válce třicetileté a jejich tvrz, ohromná a mohutná stavba té doby, rozbořena a zničena. Tvrz stávala v místech, kde se nacházejí zahrady čísel 13, 14 a 38. I dnes, kdybychom hlouběji kopali, nalezneme pozůstatky starých zdí.
Obec Nahoruby tvořily osady: Nahoruby, Poličany, Živohošť a Ústí. Obec byla příliš veliká a rozsáhlá. Měla dvě dvoutřídní školy, jednu v Nahorubech a druhou v Živohošti. Některé osady patřily farností do Živohoště a jiné do Křečovic. Navíc občané měli daleko na obecní úřad. Proto požádali o rozloučení obce. Jejich žádosti bylo dne 7. září 1922 vyhověno a obec bylo rozloučena na dvě samostatné obce.
Zeměpisná poloha Nahorub:
K Nahorubům patří v naší obci nejvíce samot. V těsném sousedství Nahorub stával hostinec PERCULE (je několik teorií o vzniku tohoto názvu). Ve starých dobách to byla velice známá hospoda hojně navštěvovaná voraři, kteří se pěšky vraceli do jižních Čech a zde nocovali. Provoz této hospody skončil v roce 1959. Známé byly plesy, kde se scházeli lidé ze širokého okolí.
O Krchlebské tvrzi je první zmínka v roce 1217, ale teprve roku 1318 se uvádí vladyka Soběhrd ze Skrchleb. Z dalších místních vladyků jsou uváděni roku 1352 Jindřich, r. 1385 Oldřich a roku 1389 Mikeš. Poté se uvádí rytíř Mikuláš Krchlebec z Krchleb, který jako purkrabí sloužil u pana Oldřicha z Rožmberka na hradě Zvíkově. Mikuláš byl udatným rytířem a to na straně císaře Zikmunda, který mu roku 1421 za odměnu v zástavu zapsal vesnice kláštera Ostrovského, Blažim, Nebřich, Dalešice, Měřín a část obce Mrvice u Vrcholových Janovic. Mikuláš Krchlebec z Krchleb sloužil ve vojsku krále Albrechta a zúčastnil se bitvy u Lipan 30. května 1434 velice aktivně. Uvádí se, že lstí vojenskou v přední linii přispěl k porážce husitského vojska. V roce 1441 obdržel Mikuláš Krchlebec od krále Friedricha (tento údaj - král Friedrich je uváděn zřejmě chybně v Kronice Krchlebské, kdy byla historie obce převzata od A. N. Vlasáka - okres Neveklovský. Friedrich III. Štýrský byl římským králem a byl strýcem Ladislava Pohrobka. Po smrti krále Albrechta od 1440 - 1453 nebylo českého krále. Až 28. 10. 1453 byl korunován za českého krále jeho syn Ladislav Pohrobek) 300 dukátů za věrné služby válečné jako předkovi Albrechtovi prokázané. (Král Albrecht zemřel v říjnu r. 1439 na výpravě proti Turkům.) O tyto peníze se musel u panstva přihlásit, neboť 300 zlatých měl dostat od krále Albrechta. Rod Krchlebců záhy vymřel a vytratil se tak z české šlechty.
V roce 1444 odkázal Petr z Losenice Krechleby synu Mikešovi a roku 1531 už je vlastní Alexandr z Petrovic. Později se statek dělí. Díl patří Bechyňům z Lažan a díl k Tloskovu. V roce 1661 koupil Krchleby Jan Bedřich Pachta z Rájova a od roku 1667 je vlastní Jiří Lev z Lukavic. V 18. století končí doba, kdy Krchleby jsou připojovány k okolním statkům a opět tvoří samostatný statek, který drželi rytíři Haugvicové z Biskupic. V roce 1766 má Krchleby hrabě František z Götzu, po něm Norbert hrabě Dohalský z Dohalic, který jako c. k. komoří roku 1785 zemřel, odkázal statek synovi Františkovi Adamovi hraběti Dohalskému z Dohalic. Roku 1815 byly Krchleby od paní Anny Batkové, rozené z Eisenšteina, koupeny k panství Tloskov. Zámek se stal obydlím správce dvora.
Ke Krchlebskému zámečku patřil poplužní dvůr, vinopalna, mlýn a tehdy ještě patřilo k zámku asi 130 ha půdy.
Ke konci 19. století měla obec Krchleby 31 domů, 244 katolíka a 17 židů. Kolem roku 1920 byla výměra polností u obce 323 ha a 202 obyvatel.
Roku 1923 na základě záborového zákona a přídělovým řízením Státního pozemkového úřadu byla rozdělena mezi drobné nabyvatele výměra 65 ha. Zbytek o výměře 64 ha byl přidělen t. č. nájemci Janu Kohoutovi do vlastnictví za cenu 200 000 Kč. Dne 31. ledna 1935 zemřel Jan Kohout a v roce 1938 prodal Alois Kohout zbytkový statek Václavu Hanzlíčkovi.
Pro zajímavost si můžeme připomenout rozvrstvení usedlostí podle výměry. Usedlostí bylo v Krchlebích 35 a polnosti v 585 parcelách.
Výměra v hektarech a počty usedlostí 0,5 - 1 ha 1 10 - 20 ha 4 2 - 5 ha 20 nad 20 ha 1 5 - 10 ha 8 nad 40 ha 1
Vraťme se zpět na krchlebské panství, kdy se vaří u zámku pivo. Vaření piva v Krchlebích lze umístit do druhé poloviny 17. století, jako v Hoděticích. Sousední Osečany vařili při tvrzi pivo už roku 1543.
Začalo se rozšiřovat pěstování chmele a některé statky měly svoje sladovny (Osečany). Vařilo se pivo pšeničné, až mnohem později z ječmene.
Krchlebský statek vařil dva čtyřvědrové sudy na jednu várku. Pro představu je to 496 litrů piva (1 pivní vědro = 62 l). Výstav piva v jednotlivých letech kolísal (zřejmě měla vliv bohatost úrody obilí). V roce 1710 bylo uvařeno 5952 litrů piva ve dvanácti várkách. Roku 1711 bylo uvařeno 16 várek po dvou čtyřvědrových sudech - tj. 7936 litrů a roku 1712 várek 13 tj. 6448 litrů piva.
Žádný statkový pivovar si nemohl dovolit produkovat piva víc. Vývoz piva mimo území statku ani odnášení nebylo dovoleno. Se skladováním piva na delší dobu se nedalo počítat. Vyrobené množství museli v nejkratší době zkonzumovat domácí poddaní.
Hrubý příjem statku byl za rok asi 200 zlatých za prodej piva - neznáme ovšem náklady. Vaření piva skončilo v roce 1815, kdy Krchleby patřily pod panství Tloskov. Tloskovský pivovar měl průměrnou roční výrobu v letech 1711-1712 - 248 250 litrů a již v roce 1885 - 619 200 litrů piva.
Častým doplňkem pivovarnictví byla výroba lihu (pálenky). Totéž se dělo na panství Krchlebském. Líh se pálil z vína, piva, ovoce, obilí, od konce 18. století z brambor. Výroba lihu nebyla nijak nákladná. Pro vinopalnu stačila většinou jedna místnost, v níž byly umístěny všechny potřebné nádoby i destilační přístroj. Odbyt pálenky byl zajištěn z panských vinopalen jako u piva, protože platil tzv. "přímus" podle něhož mohla vrchnost nutit poddané k odběru. U výroby pálenky není údaj kolik se průměrně vyrobilo za rok.
Mlýn v Krchlebích je uváděn jako vodní jednokolový na spodní pohon.
Na začátku 20. století je v Krchlebích založen sbor dobrovolných hasičů.V roce 1914 vypukla velká válka, která je dnes uváděna jako první světová. Válečné útrapa poznamenala i obyvatele obce. Kromě toho, že převážná část mužů byla povolána na evropské bojiště, se osm mužů již nevrátilo ke svým rodinám.
Padlí ve válce 1914 - 1918 Medal František (franc. legionář, + Michelbach - Francie) Mašek Josef Medal Antonín Mašek Antonín Doležal Josef Hrubant Antonín Hrdinka Josef Graif František
Padlým vojínům postavili občané Krchleb pomník u silnice proti č. p. 4.
Jako legionáři se vrátili Mařík Josef - francouzský legionář Mrázek Jan - ruský legionář Jirásek Jaroslav - francouzský legionář Petrák Josef - italský legionář
Tito legionáři jsou uváděni v kronice obce Krchleby. Další, které uvádím, jsou v seznamu legionářů okresu Benešov.
Čermák Josef - italský legionář Hodík Bohumil (Štěpán) - ruský legionář Kovařík Josef - ruský legionář
Pokud si někdo vzpomene nebo má možnost upřesnit tento dodatečný seznam, budu rád.
V roce 1938 začíná stavět v Živohošti lehké opevnění firma Josefa Jíry z Podbořan. Kámen na stavbu se těží u Vlkonic. V lomu se pracuje ve dne i v noci, kámen je odvážen na stavbu opevnění (řopíků) třemi nákladními auty. Betonová směs se vozila z Benešova.
Mírové období v Evropě nemělo dlouhé období. Dne 15. března 1939 obsazuje německá armáda zbytek Československého území. Následuje vyhlášení protektorátu Böhmen und Mähren v rámci velkoněmecké říše.
Před zámkem stávala památná lípa. Při silné bouřlivé vichřici 16. července 1939 padla. Skoro týden trvalo, než byl provoz na silnici obnoven. Stáří lípy se odhadovalo na 800 let. V obvodu měřila 8 metrů a na výšku 30 metrů.
Na podnět starosty obce Antonína Doležala bylo založeno elektrárenské družstvo 7. 3. 1940. Instalace elektřiny byla zadána firmě Hora z Benešova a 20. 12. 1940 byl přivezen ještě měděný materiál. Koncem října 1941 bylo provedeno připojení a 23. 12 1941 byly z Krhanic přivezeny elektroměry. Na Štědrý den roku 1941 se svítilo elektřinou.
V době, kdy je hitlerovské vojsko vytlačováno ze Sovětského svazu Rudou armádou, musejí obyvatelé Neveklovska a tedy i Krchlebští obyvatelé v roce 1943 postupně opustit svoje domovy a předat živý i mrtvý inventář do "SS hofu". Musejí uvolnit prostor pro výcvik vojáků.
Hořící letadlo, jenž se objevilo 19. 4. 1945 nad Krchleby, byla německá proudová stíhačka Me.-262. Letadlo se zřítilo do Hlubokého na Čermákovu louku, kde se zarylo několik metrů do země, roztříštilo se a shořelo. Pilota našel p. Mařík F. na poli mrtvého s neotevřeným padákem. Jméno pilota stíhačky podle zápisu v kronice: Franz Nenynk z Lingenau. Byla to jedna z německých stíhaček, která napadla svaz angloamerických letadel nad Sedlčanskem.
Do Nahorub přijela Rudá armáda 11. 5. 1945 a potom se utábořila od Krchleb k Bečvárně.
V polovině července 1945 se definitivně zrušil "SS hof" v hostinci na Perculi.
Na konci jednání bylo rozhodnuto, aby každý hospodář sklidil na svém pozemku, a kdo má více oseto, než k výživě potřebuje, aby nabídl MNV, který výnos přerozdělí těm, co nemají pozemky oseté. Zjištěním hektarového výnosu pověřeni p. Hanzlíček, p. F. Hrdinka a Kovařík Josef.
V září 1945 jsou podávány přihlášky o náhradu válečných škod. Ovšem před tímto si každý opatřoval živý i mrtvý inventář, který ještě zbyl a byl jeho. Hodnota vlastního navráceného majetku se z této válečné škody odečetla.
V únoru 1946 přijela delegace vlády Československé republiky shlédnout poškození Neveklovska.
První volby do Národního shromáždění proběhly 26. 5. 1946. V Krchlebích volilo 88 voličů s výsledkem: KSČ 44 hlasů, Lidová strana 25 hlasů, Národ. soc. 15 hlasů, Sociální dem. 3 hlasy, 1 hlas neplatný.
V listopadu 1946 byla v usedlosti pana Čermáka komise, která prováděla restituce - nové zaknihování vyvlastněných usedlostí v Krchlebích a jejich navrácení bývalým vlastníkům.
Sjezdu rolnických komisí v Praze roku 1948 se zúčastnilo 8 obyvatel obce. Rolnická komise složená ze 7 obyvatel obce provedla revizi zbytkového statku pana Václava Hanzlíka ve dnech 8. a 9. června 1948, majiteli ponecháno 17,94 ha půdy. Budova špýcharu přidělena obci, která jej propůjčila Hospodářskému družstvu v Benešově.
V červenci 1948 se konala valná hromada elektrárenského družstva. Na této valné hromadě byl založen strojní odbor (tzv. Strojní družstvo).
Na schůzi Místního národního výboru v Krchlebích 23. listopadu 1948 bylo schváleno jmenování Klementa Gottwalda Čestným občanem obce Krchleby k uctění jeho 52. narozenin.
Dne 24. 3. 1949 na schůzi místní organizace Komunistické strany Československa referoval okresní tajemník KSČ s. Cinka, s. Drahorád, vedoucí traktorové stanice v Tloskově, a obvodový tajemník s. Petřina z Jablonné o založení Jednotného zemědělského družstva. Bylo uvedeno, že zákon o JZD teprve vyjde, ale že je potřeba elektrárenské a strojní družstvo sjednotit do jednoho družstva - JZD, protože válečné škody budou hrazeny větším celkům ne jednotlivcům. Schůze všech občanů byla 25. 3. 1949, kde z přítomných 25 členů elektrárenského družstva hlasovalo 23 pro založení JZD. Poté byl zvolen přípravný výbor JZD a složen členský podíl 100 Kčs. Při jednání v Neveklově, kde vedoucím 3 členné delegace byl předseda MNV Perníček, bylo vyjednáno přidělení zem. strojů z akce "UNRA" pro JZD. Stroje bylo nutno objednat a dovézt do Krchleb.
V polovině dubna 1949 se konalo slavnostní předání společných zemědělských strojů JZD. Předání probíhalo na zahradě Fr. Maříka č. 11, kde byly stroje darované ministerstvem zemědělství z akce "UNRA". Slavnost zahájil předseda MNV, jenž ve svém proslovu probral dějiny obce Krchleby od dob husitských. Pak promluvil předseda ONV Benešov s. Šístek o významu slavnosti a projevy zakončil předseda JZD. Slavnost byla ukončena lidovou veselicí na přírodním parketu.
Na slavnostní valné hromadě v polovině července 1949 byl zvolen předsedou JZD František Mařík, ml. č. 11 a místopředsedou Nouzecký Josef, č. 14. Do slavnostní chůze vystoupilo z JZD 6 členů.
Družstvo bylo tzv. prvním typem JZD, kdy se společně selo, organizovaly se polní práce a stroje se užívaly společně. Byly zachovány meze, ale každý člen hospodařil individuálně. Družstevní stroje byli plně využity a půjčovány i nečlenům, ovšem bez 20% slevy. Nutno též dodat, že JZD Krchleby bylo první družstvo na tehdejším okrese Benešov. Na podzim roku 1952 se stalo družstvem třetího typu. (Třetí typ JZD = bylo již plně organizované výrobní družstvo se společnou rostlinnou i živočišnou výrobou, kdy se výtěžek rozděloval podle vykonané práce.)
V polovině září 1949 se začalo v rámci stavební obnovy se stavbou hostince. Stavbu prováděl podnik "Pragostav" a řídil ji stavitel Cyril Beran z Křečovic a 22. listopadu 1949 dávali vazbu na nový hostinec. Pokračovala též stavba mlýna p. Mandlovce, jež byla zahájena již roku 1948.
Budova zámku v Krchlebích byla za hospodaření družstva využívána k různým účelům. Mimo hospodářského využití je zde v roce 1978 zřízena Okresní síň zemědělských tradic.
Ve spolupráci Okresního muzea Benešov a JZD Mír Neveklov byla v nově upraveném špýcharu v Krchlebích instalována výstava starší zemědělské techniky a nářadí. V prvním patře zámecké budovy bylo upraveno pět místností včetně vstupního schodiště, kde byly připomenuty tragické události z 2. světové války. Vystěhování Neveklovska, rozmístění koncentračních táborů na tomto území. V jedné místnosti byla též síň tradic JZD Neveklov. Slavnostní otevření proběhlo 20. března 1986. Celkové zemědělské dokumentační centrum při okresní síni tradic v Krchlebích zahrnovalo i areál dvora a stáje, což se postupně realizovalo, ale nedokončilo. Po roce 1990 je zámek v restituci předán původním majitelům. Stroje a instalace panelů s dokumenty odvezeny do depozitáře nebo na zámek Kačina u Kutné Hory.
V lexikonu obcí ČR je s názvem Krchleb 6 obcí. (V okolí Domažlic, Kutné Hory, Nymburska, Rychnova nad Kněžnou a Šumperka)
Počet obyvatel v Krchlebích od roku 1848-1980. (Zdroj: Vlastivědný atlas okresu Benešov)
1848 - 283
1869 - 258
1890 - 230
1910 - 189
1930 - 174
1950 - 133
1970 - 102
1980 - 92
V obci Krchleby, ke které v té době patřila osada Bečvárna a Lhotka je 19. června 1904, na valné hromadě založen sbor dobrovolných hasičů. Prvními funkcionáři jsou zvoleni starosta sboru Jindřich Fischl, velitel Jan Doležal, náměstkem velitele František Mandovec, jednatelem Karel Čermák, dozorce náčiní Antonín Tošner a pokladním je zvolen Jindřich Fischl. Přísedícími výboru zvoleni Antonín Hrdinka, František Doležel, náhradníky Josef Jirásek, Josef Čermák a Josef Hodinka, který byl zapisovatelem. Přispívajícími členy byli Jan Suk ze Lhotky a Václav Mařík z Krchleb. Kdy byla zakoupena první stříkačka není přesně známo, ale v zápisech valných hromad se uvádí cvičení se strojem v roce 1917. První hasičské skladiště se zvoničkou je postaveno vedle zemědělské usedlosti pana Kovaříka.
V roce 1905 byl volen nový výbor a jednohlasně, to je jedenácti hlasy zvolen starostou a jednatelem Karel Čermák, pokladníkem Josef Havlík. Do sboru přibyli další členové Václav Medal, Jan Čermák, František Hřebíček a Karel Šobra. V roce 1906 se konal 25. června první sjezd.
První světová válka ochromila činnost sboru, jelikož většina členů byla ve válce. Členové, kteří zůstali doma provádějí cvičení se stříkačkou a pořadová cvičení, ale členské příspěvky se nevybírají.
Po válce je zásluhou hasičů postaven v roce 1920 pomník padlým vojínům obce Krchlebské. Slavnostní odhalení s kulturním programem bylo provedeno ještě téhož roku.
V roce 1928 jsou vybráni 3 členové hasičského sboru do samaritánského kurzu první pomoci. Náčelníkem družiny byl Josef Havlík a členy František Mařík a Antonín Novák.
Při slavnosti 20. let Československé republiky, která se konala 15. května 1938 byla zasazena lípa vedle zámku (v dnešní době již není). Na slavnosti přebírá dlouholetý a zakládající člen Jan Doležal diplom čestného členství ve sboru.
Po okupaci Československa není v roce 1940 povoleno konání valných hromad a přicházejí různá nařízení a příkazy, jako např.: z 8. června 1940 přepsat do němčiny název na hasičském skladišti. Při zřizování německého vojenského cvičiště zbraní "SS" je vystěhována obec Krchleby a tím zaniká i hasičský sbor.
Po ukončení druhé světové války v revolučních dnech 12. května 1945 odpoledne vyhořel místní hostinec p. Jiráska s veškerými hospodářskými budovami, zároveň při tom vyhořela stodola p. Nouzeckého. Hašení se zúčastnili krchlebští a nahorubští hasiči a vojíni Rudé armády, kteří byli toho času ubytováni v Krchlebích.
První valná hromada po válce se koná 28. prosince 1945 a představuje fakticky znovuzřízení sboru, jsou provedeny volby a je rozhodnuto najít hasičské náčiní a jeho přivezení zpět do obce.
Začátkem roku 1947 je koupena přenosná motorová stříkačka od firmy Sigma pumpy Olomouc. Dále má sbor k dispozici auto. Jedná se o sanitní vůz německé armády, který i přes značnou poruchovost pomáhá obci i sboru. Aby bylo možné uskladnit stříkačku i nářadí stěhuje sbor materiál do obecního domku u zámku, kde je hasičské skladiště do dnešní doby.
V roce 1975 sbor přijímá do svých řad 9 žen, čímž měl sbor 28 členů a obec má na 80 obyvatel. V osmdesátých letech sbor přijímá stříkačku od Železničního stavitelství Čerčany a buduje ve spolupráci MNV víceúčelovou požární nádrž.
V roce 2004 má SDH Krchleby 44 členů z toho je 19 žen. V roce 1989 převzal sbor stříkačku PPS 12 od SDH Hořetice a v roce 1998 auto T-805 od SDH Křečovice.
Na okrskovém hasičském cvičení, které se konalo 29. května 2004 na fotbalovém hřišti, SDH Krchleby oslavilo 100 let od svého založení.
Pořadí družstev SDH Krchleby na okrskovém cvičení:
2003 (6 družstev včetně ženy Krchleby): muži 0:56:00 (2. místo), ženy 0:51:40 (jediné ženské družstvo)
2005 (4 družstva v každé kategorii): muži 3. místo, ženy 4. místo
historie | památky, osobnosti | voroplavba | pověst | dnes
Málokterá povltavská obec, snad s výjimkou Těchnice nebo Červené nad Vltavou se může pochlubit tak dávnou historií jako Živohošť. Pod hladinu Vltavy tu po napuštění Slapské přehrady zmizela i část české historie.
První zmínka o osadě Živohošť pochází z roku 1057 a to v latinské podobě SIUOHOSCHI. Je to do latiny zkomolené české slovo.
Další informaci, kterou máme je, že v té době byla Živohošť knížecím loveckým dvorem, a že zde v roce 1141 strávil český kníže Vladislav II. Vánoce.
V roce 1171 daruje manželka Přemysla Otakara II., královna Kunhuta celou Živohošť i s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána do majetku řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Jedná se o první zmínku o živohošťském kostele.
Ten podle vykopávek a průzkumů měl v té době podobu trojlodní basiliky, později byl přestavěn do dnešní podoby a poté ještě mnohokrát v různých stylech upravován.
Protože kostel stál na vysoké stráni nad řekou, byl uchráněn před přehradou a spolu s vedle stojící farou, školou a hřbitovem tvoří svědectví o slávě a historii staré živohošťské obce.
Je zajímavé, že kostel i fara do dneška patří řádu Křížovníku s červenou hvězdou.
Pod kostelem, dnes zhruba v hloubce 20 metrů při plném vzdutí je jeskyňka, kde před zátopou bývala socha Panny Marie, ke které se plavci modlili a prosili o požehnání pro pozdější plavbu Svatojánskými proudy. Soška byla před vodou uchráněna, dnes je pod vodou umístěna jiná soška, kterou tam umístili potápěči. Je paradoxem, že už se jedná o druhou "potápěčskou" sošku. Tu první někdo ukradl. Doufejme, že ji tentokrát dobře připevnili.
Další etapou v historii Živohoště je rok 1419 kdy jezdecké vojsko katolických pánu o 1300 mužích zde zmasakrovalo zhruba 300 husitských poutníků putujících na husitský sněm ze Sezimova Ústí do Prahy. Poutníci šli podél řeky po benešovském břehu, katolíci jich 100 zabili, dalších zhruba 100 odvlekli do Kutné Hory kde je naházeli do horních šachet. Zbytek se bránil a čekal na pomoc z druhé strany řeky, před kterou katoličtí vojáci utekli.
Ve dvacátém století před první válkou tvořilo obec asi 21 domů po obou stranách řeky a asi 140 obyvatel. Jak postupně rostl ve Středním Povltaví turistický ruch stavěly se i tady různé hostince a hotely. Nejznámější byl hotel Roušavý, který stál a pod hladinou stojí dodnes na levém vltavském břehu (tam kde je kostel) za ohybem řeky směrem po proudu k Moráni.
7. května 1945 zde bylo Němci zastřeleno 7 obyvatelů Záborné Lhoty, kteří hlídkovali v kraji, pravděpodobně očekávajíce osvobození. Jejich těla pak Němci naházeli do Vltavy. Kříž na jejich památku je u kostela.
Nejdůležitějším obdobím pro Živohošť v její novodobé historii byla padesátá léta dvacátého století. O stavbě přehrady se mluvilo už velmi dlouho, ještě v dobách monarchie, ale nebyly finance a snad ani vůle věc dokončit. Za první republiky se postavila malá přehrada ve Vraném a v období druhé republiky se dokončila Štěchovická přehrada, která zadržela vodu až k hotelu Záhoří. Slapská přehrada měla být původně na jiném místě proti proudu, nad hotelem Záhoří, to místo je zhruba kilometr od dnešní hráze. Po válce se změnily plány a s nástupem komunistů k moci dostaly tyto velikášské akce zelenou.
Slapská přehrada se začala stavět v roce 1951 (respektive 1948) a dokončena byla v roce 1954.
Živohošť byla vystěhována, naprostá většina domů ležela v zátopovém pásmu a lidé odešli od své řeky do jiných domovů. Během června 1954 byla celá obec zatopena a zbytek se postupem času přeměnil ve velkou rekreační oblast.
Řeka byla ve své době prakticky jedinou jistou dopravní tepnou, po které bylo možné v poměrně krátké době dopravit věci z Jižních Čech až do Prahy a dále do Německa.
V době kam sahají naše prameny šlo hlavně o dřevo a sůl. První záznamy o plavbě dřeva jsou z dvanáctého století, později Karel IV. upravuje šířku propustí v jezech a nařizuje udržovat je v dobrém stavu.
Dalo by se ale říci že plavení dřeva po řece ať už ve vorech nebo volně v kládách, nebo využívání vorů jako dopravních prostředků sahá do doby dávno před možnými písemnými prameny z našich končin.
Později v šestnáctém století se hodně mluví o přepravě soli v soudkách na vorech, mezitím pokračovali práce na splavnění řeky, stavba jezů a propustí, takže později mohla být sůl ale i jiný materiál (kámen z lomů) přepravován na šífech (lodích s malým ponorem). Současně vznikají v šestnáctém století zmíněné císařské solnice.
Sůl byla po Dunaji dopravována do města Mauthausen, odtud pak vozem do Budějic a odtud na vorech (pramenech) nebo na šífech do Prahy.
Největší problémy byly se splavněním řeky. Protože bylo potřeba prázdné šífy dopravit zpět, byla podél řeky z Prahy až do Budějic zbudována Potahová stezka, po které šly koně, kteří táhly loď proti proudu.
Největší překážkou byly Svatojánské proudy, na jejich splavnění má největší zásluhu Kryšpín Fuk, opat strahovského premonstrátského kláštera. Klášteru patřily pozemky právě kolem Proudů, a Proudy bránily ještě většímu růstu voroplavby. Schopný opat Fuk nabídl císaři Ferdinandu III., že proudy splavní.
Po řadě let se mu to skutečně ve velkém rozsahu podařilo, když rozstřílel řadu skalisek, odtěžil kameny a podobně.
Jeho úspěch přiměl císaře k tomu, aby ho pověřil ke splavnění celého vltavského toku z Českých Budějovic až do Prahy.
Po třicetileté válce byly staré úpravy v žalostném stavu, takže Fuk znovu stavěl Potahové stezky, jezy, regulační hráze, a povedlo se mu řeku velmi dobře splavnit. Tam kde bylo třeba zúžil tok řeky, aby dosáhl proudu a prováděl různé úpravy svými vlastními vynalezenými stroji.
K dalšímu rozvoji voroplavby dochází v době Marie Terezie, která zrušila povinnost platit clo na řece. Dosud platila tato povinnost na řadě míst, kde se platilo clo a mýto, po úpravě Marie Terezie zůstala tato povinnost pouze v Praze v Podskalí.
Řeka se stala velmi živou. Přepravovalo se po ní kde co. Dřevo, sůl, obilí, ryby, tuha, drůbež, vory sloužily jako dopravní prostředek pro chudé obyvatele vltavských samot k cestě na drůbeží trhy do Prahy atd.
S rozmachem kamenolomů ve středním Povltaví (Korce,Těchnice, Zlákovice, Kamýk, Zvírotice, Županovice aj.) se zvyšovala i přeprava kamene v lodích (šífech) po řece.. Dovézt plnou loď naloženou kamením třeba z Těchnice do Prahy nebylo asi vůbec snadné.
Plavectví a vůbec doprava po řece měla odjakživa své hlavní místo v Týně nad Vltavou.
Plavba vorů bylo povolání velmi obtížné, ale zároveň velmi krásné. Generace po generacích si předávali toto poslání, tento život s řekou. Zhruba 1000 let se po Vltavě plavily vory, Řeka dávala život celé zemi. Vznikali písničky, povídky, většinou prosté, až drsné, zpívané na pramenech nebo po večerech v plaveckých hospodách, kam plavci zaráželi na noc. Po válce všichni věděli, že stará řeka končí. Bylo jen otázka času, než vody přehrad zaplaví prakticky celé vltavino údolí od Týna až ke Štěchovicům. Lidé si to uvědomovali, zvláště ti, jejichž celý život byl prožit u dravé, živé řeky, jejichž rody tu staletí dolovali obživu, ale zároveň milovali tento kraj.
Po napuštění slapské přehrady končily poslední vory u Vesteckého mostu, odkud bylo dřevo odváženo do Sedlčan, později už jen na staveništích přehrad, Kamýcké a Orlické.
Poslední vory ke staveništi Orlické přehrady u Orlických a Zbenických Zlákovic připluly v září 1960.
PLAVALI PLAVCI MALOU VODIČKOU, PLAVALI PLAVCI MALOU VODOU, PLAVALI, PLAVALI, DÍVENKY PLAKALY, ŽE UŽ TU VÍCKRÁT, NEPOPLAVOU. SLÁVA SMRT- AŽ POPLUJOU NAPOSLEDY AŽ POPLUJOU NAPOSLEDY NAŠI PLAVCI Z JIŽNÍCH ČECH, V OČÍCH BUDOU MÍTI SLZY A NA RTECH JEN ŽAL A VZDECH. AŽ PŘEHRADY, VELIKÁNI -ZASTAVÍ SE ŘEKY V NICH, KRÁSY NAŠE JIHOČESKÉ, PONOŘÍ DO HLUBIN SVÝCH. KDYŽ NÁM DĚDEČEK VYPRÁVĚL, ŽE TU VORY PLAVÁVAL, V OČÍCH BUDE MÍTI SLZY, KDO TY ŘEKY MILOVAL.
Vznik Vlkonic se připomíná kolem roku 1434 a měly dvě osady: Vlkonice a Strážovice. K osadě Vlkonic patřily Podvlkonice (Vopičina) a z Košťálky usedlosti pana Maška a hájovna. K osadě Strážovice patřila čtyři popisné čísla z bývalého Kramperova mlýna (dnes zde sídlí INTERLOV) a dvě čísla z Košťálky - usedlost pana Hulana a Děda.
Jako okolní osady i Vlkonice byly pod správou panství Tloskov. Obec řídil rychtář. Poslední rychtář byl z Vlkonic z čp. 12 pan Pětník. V době Prusko Rakouské války táhlo mnoho vojska kolem Hodětic, vesničky poblíž Strážovic. Z naší obce se této války zúčastnili tři spoluobčané.
V roce 1899 byl ve Vlkonicích založen hasičský sbor a za deset let strojní družstvo.
V roce 1925 měly Vlkonice 376 obyvatel a 77 popisných čísel. Dnes tento počet klesl na 100.
Mezi známé starosty zdejší obce patřil Josef Machovský. Musel se jako voják zúčastnit I. světové války. Jeho nástupce pan Josef Machovský zastával starostenský úřad až do vystěhování v roce 1943. Po osvobození zde vznikl Místní národní výbor. Předsedové MNV: 1945 Bedřich Diblík, 1946 Bedřich Poustka, 1948 Karel Český, 1956 Antonín Kopka
Ve Vlkonicích i ve Strážovicích byly obecní pastoušky. Zde nesídlil pastuch jako v Křečovicích, ale bydleli zde obecní chudí, kteří chodili "středou". Známý byl nevidomý pan Bouša. Ten hrával o poutích na flašinet. Jeho písničky byly velice oblíbené. Obě pastoušky zanikly po II. světové válce. Nyní je z bývalé pastoušky ve Strážovicích obchod a v něm malé pohostinství.
V okolí Vlkonic a Strážovic stávaly čtyři mlýny. Ve Strážovicích se s mletím skončilo po I. světové válce. Kramperův mlýn smutný osud postihl po II. světové válce.
Při sdružování obcí připadly Vlkonice i Strážovice k obci Křečovice. I tyto osady konec v roce 1943 museli opustit své domovy a vrátit se až v roce 1945. Dnes poblíž Strážovic stojí velkovýkrmna vepřů. Vybudováním nové silnice se zkrátila cesta do Křečovic. Silnice vede kolem Lhotky. Ve Vlkonicích se můžeme potěšit pohledem na krásné sluneční hodiny.
Dříve sem patřily osady Hořetice, Hodětice, Hůrka a Brdečný. Vznik této osady se datuje podle kostela v Hoděticích. První zmínky jsou z roku 1348. Kostel původně vystaven v gotickém slohu a v dávných dobách patřil do obvodu děkanátu Vltavského. Poddaní náleželi rytířům Břekovcům, kteří sídlili na tvrzi v Suchdole. Ti velice štědře podporovali zdejší kostel (ustanoveni byli 3 kaplani a farář). O tom svědčí knihy nadační z roku 1375.
Roku 1410 vladyka Hynek ze Šebáňovic zde založil kapli. Od roku 1420 kostel spravován okolními faráři z Chlumce a Kosové Hory. Hodětice byly spojeny se statkem v Osečanech, majetkem Karla Michny z Vacínova. Ten své hospodářství v dluhy uvedl a to pak ve veřejné dražbě prodáno.
V Hoděticích se 8. ledna 1787 narodil univerzitní knihovník Antonín Špirk.
Na věži kostela byly tři zvony. Byly zde až do roku 1914. Zvon zasvěcený sv. Petra za I. světové války odebrán a roztaven. Třetí zvon z roku 1630 byl sebrán v roce 1942. Na žádost pana řídícího učitele Černého se podařilo zachránit zvon zasvěcený sv. Petrovi a dodnes se nachází ve věži kostela.
Hodětice byly známy svým lihovarem (skončil v roce 1975), dále zde byla kampelička, dvoutřídní školy (zrušena v roce 1964), hostinec, knihovna a byl zde i divadelní kroužek. Hodětice v minulosti velice strádaly. Zejména po bitvě na Bílé hoře vesnice téměř zanikla. V roce 1956 založena JZD Hořetice-Hodětice, JZD Hůrka-Brdečný. Prvním kronikářem Jan Kruchňa 1914-1935, Antonín Bouček 1935-1953, Josef Boučak 1956-2000
Lhotka patří a patří k nejkrásnější zákoutím v naší obci. Podívejme, se kdo vlastnil tuto usedlo v 19. století.
Dle výpisků z "Knihy gruntovní pro rychtu Krzeczoviczkou, panství Tloskovského". Tato kniha byla založena v roce 1804.
Před rokem 1810 patřila Lhotka manželům Karlu a Anně Jiránkovým. Dne 22. července 1810 koupil od nich "Freinho Lhotku" Franz Kunert s budovami. K tomu ještě dobytek a nářadí polní za 20 000 zl. Dle zápisu jmenovaný daroval kostelu v Křečovicích v roce 1817 tympány.
13. září 1818 Lhotku František Ferdinand Kunert a Anna Kunert. Prodávajícím byl Václav Kunert.
V roce 1824 vlastnil Lhotku Fridrich Caad. Od něj koupila tuto usedlost Karolin Klimgatsch. V roce 1831 odkoupil Lhotku Anton Späth z Vlašimi. Dále byla prodána 1846 Franz Gërtnerovi ze Sedlčan. Tolik z dávné historie.
V okolí Lhotky jsou rozsáhlé lesy. Nejznámějším lesníkem v té době byl Josef Gut, který se o svěřené lesy pečlivě staral a ještě dnes nacházíme v těchto lesích stromy vysázené za jeho působení. Narodil se v Břežanech v roce 1815 a do služeb panství Tloskov vstoupil v roce 1836, Na zkušenou si vyjel do Uher. Vrátil se až v roce 1862. Nejprve byl revírníkem v Krchlebích. Potom přesídlil na Košťálku (zde byl dlouhá léta jak fořtovna tak hájovna) a v roce 1874 přesídlil na fořtovnu na Lhotce. Teprve v roce 19900 odešel do výslužby a odstěhoval se do Neveklova.